|
Příběh
Mar 26, 2018 19:14:38 GMT
Post by Cadance Queen Sykes on Mar 26, 2018 19:14:38 GMT
Za stenou → Trosky mesta Celé to bolo nejaké rýchle a skôr, než sa ona, ako aj všetci ostatní, stihla dozvedieť ako tu tí ostatní plánujú prežiť, akoby sa im všetko naokolo rozhodlo ukázať, že šanca na prežitie neexistuje. Rozbehla sa medzi prvými. Predsa len, nechcela skončiť zavalená pieskom a všetkým ostatným, čo vietor zobral. Nechcela zomrieť. Ešte nie. A určite nie takto. Síce bežať nevládala nejak dlho, ale dokázala sa presvedčiť k tomu, aby jednoducho pokračovala. Vlastne nevedela, prečo jej to teraz robí taký problém. Beh jej nikdy problém nerobil a vždy to zvládala. A zrazu nie. Ale to bolo to posledné, čo ju trápilo. Bežala jak rýchlo mohla aj napriek tomu, že jej svaly protestovali. Spomaliť, a aj to len trochu, si dovolila až pri prvých ruinách starého mesta. Stále si však udržala aké-také tempo, aby dobehla do bezpečia. Teda aspoň dúfala, že tie budovy ďalej, ktoré ešte nie sú úplne rozpadnuté, budú bezpečné. No aj to mohlo byť zradné.
|
|
|
Příběh
Mar 26, 2018 19:49:54 GMT
Post by Imogen Rosa Yaretzi on Mar 26, 2018 19:49:54 GMT
Za zdí → Trosky města
Ani nemusela nic říkat, stačilo, aby si popoběhla vpřed a po chvilce už Dvojče poznal, co má dělat. Srovnal s ní krok, takže mu věnovala úsměv, takový ten její Imogenovský zářivý, poťouchlý úsměv, co má vlastně skoro pořád. Doteď neběžela kdovíjak rychle, ani nemohla, kdyby ano, dostala by se před ty všechny lidi. Přišla si najednou jako nějaká over powered superhrdinka z jakýhosi úžasnýho komiksu, kterej vymyslel mentálně narušenej člověk, protože byla fakticky až příliš úžasná, jenomže ona se považovala za úžasnou tak i tak, i když vlastně věděla, že jakmile doběhnou, sotva popadne dech a nejspíš vypije všechnu vodu, kterou má. Nebo se složí na zemi a bude prostě spát, protože kašle na všechny ostatní a je moc vyčerpaná. Náhlý přísun adrenalinu ji tak trochu nakopl a za chvíli ji zase srazí k zemi, předtím, než se to stane, se ale musela dostat k těm zatraceným troskám. Vlastně už tam byli, jenomže mířili blíž do města, kde byly očividně stabilnější budovy. Ždímala ze sebe ty zatracený poslední kapky síly a energie, co měla. Nejradši by se nakonci někomu schoulila do náručí a zaklapla tenhle film dojemným koncem, aby už zas mohla žít svýma malýma radůstkama a vykrádáním se uprostřed noci. Uvnitř, za zdmi z druhé strany. Ale sakra, teď to vypadalo možná tak na to, že jí ty pomalu hořící stehna fakt za chvíli shoří. Několik těch lidí už se stihlo schovat, protože se konečně dostali tam, kde by se...no, schovat dalo. Oni byli ale stále ještě trochu pozadu, sakra těch děcek bylo nějak moc. Ohlédla se za sebe a když zjistila, že už je dělí jen malinký kousek a v rovině s ní a za ní je ještě pár dalších lidí, jednoduše na ně pokřikla: "Přidejte!" jako by to bylo něco superjednoduchýho. Samotné jí to dělalo problém.
|
|
|
Příběh
Mar 27, 2018 14:29:45 GMT
Post by Acacia Williams on Mar 27, 2018 14:29:45 GMT
Za zdí >> Trosky města Měla štěstí, že patřila mezi ovce. Ačkoli to tolik popírala, všemi dostupnými prostředky. Jenže když přišla chvíle, jako byla tahle, potřebovala být součástí stáda, které ji donutilo si zachránit život. Eventuálně by to asi zvládla sama. Přeci jenom, vůle přežít byla silná. Jakmile si rozběhli všichni kolem, rozeběhla se také. Nasadila tempo, které nasadili lidé kolem ní a snažila se držet se blízko u těch, s kterými byla v kontaktu, když vyrazili. Chlapec nalevo od ní a před ní blonďatá dívka. Neměla tušení, kdo jsou, neznala jejich jména, chování, prostě nic. I přes to měla pocit, jako by je znala. To bude ten rok zmizelých vzpomínek. Něco ten rok museli mít společní všichni. Kdo ví, čeho byli součástí. A za rok se dá s lidmi sblížit dost na to, aby to člověk i bez vzpomínek cítil. Nebyl ale čas se zabývat takovými věcmi. Ne teď, to mohla nechat na potom, až si bude muset krátit dlouhou chvíli během čekání, až to přejde. Nicméně, už konečně míjeli první trosky, které domy připomínaly. Jen se v nich nebylo pořádně jak schovat, takže běželi dál, už jí ale moc sil nezbývalo a vlasy dívky před ní se začaly vzdalovat. Už to nemohlo trvat dlouho, musela vydržet. V tom zaslechla dívčí hlas, jak je pobízí, aby všichni zrychlili. Někteří tu očividně měli více sil, než jiní. Ale sebrala všechno, co zbývalo a zase tempo srovnala s ostatními.
|
|
|
Příběh
Mar 27, 2018 14:46:05 GMT
Post by Zeke Joshua Belmore on Mar 27, 2018 14:46:05 GMT
Za zdí >> Trosky města Stále běžel jako úplně první a jak cítil, že se vlna písku přibližuje, začal se obávat pro bratra. Měl potřebu ho zkontrolovat a obyčejné otočení by mu nic neukázalo. Musel by se přesunout za ním dozadu, jenže pak nikdo nemohl zaručit, že je ten, co běžel za ním, zavede na bezpečné místo. Ne, že by ostatní podezříval z nějaké zrady, ale nemohl si pomoct. Prostě se musel spolehnout sám na sebe. Takže tu potřebu svou druhou polovinu zkontrolovat polkl a běžel dál. Sice nezpomaloval, protože věděl, co by je čekalo, ale více se rozhlížel a hledal nějakou vhodnou budovu. Tady už bylo více z čeho vybírat, ale kdykoli si myslel, že našel vhodnou, objevil nějaký problém. Jako třeba to, že chyběla celá polovina budovy. Už teď cítil, jak se do něj opírají první zrnka písku, které na ně vlna hrnula. A tak se rozhodl to risknout a doufat, že budova, kterou zvolí, bude mít sklep. Měl takový uklidňující pocit, že ho měly i ty vpředu, takže tyhle výjimkou nebudou, takže se vrhl do nejbližšího stavení a hned ze sebe strhl batoh, ve kterém měla být baterka. Ve tmě po ní šmatral, uchopil první věc ve tvaru válce. Ale byla to jen flaška, takže hledal dál a pak konečně našel. Hned, aniž by batoh zase zapínal, zapnul ji a vrhl se k otvoru po dveřích, za kterými byly schody, po kterých se samozřejmě vrhl dolů. I kdyby tam nebyl pořádný sklep, můžou zkusit seběhnout až dolů, kde by už snad byli v bezpečí.
|
|
|
Příběh
Mar 27, 2018 20:29:17 GMT
Post by Tyler Armstrong on Mar 27, 2018 20:29:17 GMT
Za zdí → Trosky města
Sotva se nadál, všechno se seběhlo nějak rychle a on ani pořádně nestačil zaregistrovat, co že se to vůbec 'seběhlo.' Proto prostě jen postával mezi davem a byl připraven na vyslechnutí určitě nějaké srdceryvné řeči té trojice, která stála tak nějak ve středu dění. Svolal je jeden z kluků, jen si nebyl jistý který, protože oba vypadali skoro stejně. Neznal je, ale byli mu povědomí, jako skoro všichni, na které se podíval. Bylo to zvláštní a určitě docela nepříjemné. Nicméně teď se nijak neprojevoval, jelikož mu nezbývalo, než čekat. Rázem se zvedl vítr a do očí mu nalétlo pár zrnek písku. Víčka přitiskl pevně k sobě, oči mu slzely a byl si jistý, že takovýto nepříjemný pocit už někdy zažil. Vážně nepříjemné. A potom najednou zachvátil dav panika. On jen stál a říkal si, co to s těma lidma je, dokud se neotočil a neuviděl to na vlastní oči. I když teda viděl docela špatně, protože měl stále trochu podrážděné oči od toho písku. A potom začala mluvit ta zrzavá holka, co tam stála s dvojčaty. Sjednala si relativní klid, pff, to by dokázal taky. Poté jim předložila plán, to by taky zvládl. Nakonec se dostal povel od ní a jakmie byl potvrzen i od jednoho z těch chlapců, všichni se rozutekli za nimi. To by taky dokázal. Pravda je, že tohle by zvládl kdekdo, jenomže ne všichni si zachovali chladnou hlavu, aby našli řešení. Nelenivěl a spolu s davem se vydal napříč neznámou cestou k nějakým zříceninám, troskám, nebo co že to ta zrzka zmiňovala. Určitě byl unavený, trochu dezorientovaný a měl docela žízeň, běhat se mu zrovna dvakrát nechtělo, ale to trochu ulehčoval fakt, že mu vlastně dost možná jde o život. Aby si to dokázal, párkrát se ohlédl, což ho donutilo zrychlit před pomyslnou cílovou rovinkou a dostat se někam tam mezi první, jelikož tím relativně pomalým během si ušetřil dost energie, kterou vzápětí docela rychle vyplýtval. Jeden z těch kluků, který jako jediný z trojice zůstal vepředu, vtrhl do jedné z budov ve středu a ostatní ho následovali. Ti vzadu byli sice stále vzadu, ale neměl se o koho bát, protože v podstatě nikoho neznal. Asi. Pocítil náhlý závan prudkého větru, šlo poznat, že je to blízko, rychle vpadl tedy také do budovy, kam se zašili ostatní a následoval toho kluka s baterkou. Někteří další také hmátli po baterce, ale on to protentokrát vynechal. Světla už bylo díky ostatním dost.
|
|
|
Příběh
Mar 28, 2018 15:21:19 GMT
Post by Acacia Williams on Mar 28, 2018 15:21:19 GMT
Trosky města Někteří ji začínali předbíhat. Dobrá, za ten rok, co si pamatovala, se atletkou opravdu nestala. Už teď by se nejraději složila k zemi. Ale adrenalin ji donutil ještě využít každou kapičku energie, která ještě zbývala. Upřímně těch kapek moc nebylo, takže do budovy vběhla až někde v druhé části skupiny. Té pomalejší. A samozřejmě už dávno ztratila z dohledu tu blondýnku, co byla před ní, i toho chlapce vedle. Ale důležité bylo, že se do té budovy dostala. Tolik si přála, aby už nemusela udělat jediný krok a prostě se opřít o nějakou zeď, popadnout dech. Jenže vstupem do budovy jejich cesta neskončila. Postupně se rozsvěcovaly baterky a osvítily místnost, ve které se nacházeli. Kdysi dávno to mohla být jen nějaká chodba, která pak zaváděla lidi do jejich bytů nebo možná jen nějakých pokojů. Kdo ví. Rozhodla se svou baterku nepoužít. Už teď bylo světla dost a až všem ostatním přestanou svítit, bude mít aspoň nějakou menší výhodu. Ani si nedovolila pomyslet na to, že by se té doby nemusela dožít. Každopádně, těch pár vteřin, kdy zůstala stát na místě si okamžitě vyčítala. Vchod, kterým sem vběhli, se nedal nijak zavřít, takže sem písek a všechno to ostatní harampádí snadno vletí a jejich úkryt tedy neměl žádný účinek. A proto se opět rozběhla za ostatními. Po schodech dolů, někam, kde je bezpečněji. Abychom byli naprosto upřímní, nebyl to zrovna běh, kterým se za nimi vydala. Spíš takový poklus. Sotva zvládla to, ani ten dech nepopadla.
|
|
|
Příběh
Mar 28, 2018 17:39:17 GMT
Post by Cadance Queen Sykes on Mar 28, 2018 17:39:17 GMT
Trosky mesta Nakoniec sa jej ešte podarilo pár ľudí predbehnúť, čo fakt nečakala. Dostala sa až za jedného z tých dvojčiat, ktorý bol úplne v čele. Spoliehala sa na to, že nechce zomrieť a tak pôjde do bezpečia. A preto šla za ním. Keď konečne zabočil do jednej z budov, nasledovala ho. Aj by si zobrala baterku, ako to spravil on, ale svetlo od neho jej stačilo, keďže bola tesne za ním a aj ďalší ľudia ktorí prichádzali, pomaly zapínali baterky. Ona si tú svoju chcela šetriť. Predsa len, nikto nevie ako dlho tu budú trčať, alebo aké iné veci sa udejú. Šli dole po schodoch. Tam už jej nohy vôbec nevládali a protestovali oveľa viac ako pred tým. A aj napriek adrenalínu, ktorý by mal všetko uľahčiť, išlo sa jej ťažko a už sa nemohla dočkať chvíle kedy konečne definitívne zastaví a bude si môcť oddýchnuť a napiť sa. Niečo takéto pre ňu nebolo, no pre prežitie to bola schopná robiť.
|
|
|
Příběh
Mar 28, 2018 17:46:58 GMT
Post by Levi Darren Belmore on Mar 28, 2018 17:46:58 GMT
Trosky mesta Dav ľudí pred nimi, pomaly mizol, čiže už zachádzali do budov. Vtedy si mohol Levi vydýchnuť, pretože si bol istý, že jeho brat bude v bezpečí. O sebe to však povedať nemohol. Aj keď to bolo ťažké, všímal si, že najprv šli všetci len do jednej budovy. Zrejme do tej, do ktorej šli tí prví. A až potom neskôr sa podaktorí rozhodli ísť aj do iných. Zrejme sa báli, že by sa nezmestili. Levi netušil kam má ísť, lenže už akoby cítil, že piesočná stena je skoro za ním a preto nemal čas nad tým príliš uvažovať. Nakoniec dobehol k jednej z tých pozostalejších, v ktorej by mohlo byť bezpečno. Bol si istý, že už tam niekto bude, takže tam aspoň bude nejaká spoločnosť. ,,Poď!" zakričal na Rosu, aby už nebežala ďalej ale šla dovnútra tiež. Z toho čo si stihol všimnúť počas toho, ako sa otočil na Rosu, boli už všetci, alebo skoro všetci v bezpečí. Veď predsa len, Levi a Rosa boli medzi tými najposlednejšími.
|
|
|
Příběh
Mar 28, 2018 18:08:27 GMT
Post by Imogen Rosa Yaretzi on Mar 28, 2018 18:08:27 GMT
Trosky města
Běželi, běželi jako o život. Bylla rychlá, byla opravdu rychlá a měla výdrž, přesto se nesnažila dostat před ostatní, jenom se snažila dostat je víc dopředu. Aby přidali, vymáčkli trochu tý šťávy, aby nikdo nemusel skončit mezi těma těžkýma předmětama, co se zmítaly ve vzduchu v doprovodu písku. Cítila, jak se jí ten vítr opírá do zad, jak ji strach o svůj život žene dál. Někdo zakopl. Někdo před ní zakopl a svalil se na zem. Kluk jen o pár let mladší než byla ona, vrátila se o několik koků zpátky a snažila se ho postavit. Očividně byl docela vyčerpaný, no nakonec se povedlo a chlapec se rozeběhl k jednomu z domů. Ale ona se v té chvíli zastavila, věděla, že teď už pro ni bude těžší dostat se do předchozí fáze běhu, jenomže jak se ta zeď přibližovala, až od nich byla jen pár metrů a ona za všemi zaostávala, začala se vážně bát o svůj život. Fakt byla moc mladá na to, aby umřela. Přidala na rychlosti, chtěla běžet tam, kam většina lidí, za Druhým Dvojčetem, jenomže lidi se rozdělili a to udělalo ji Dvojče. Zmizel v jedné z těch vedlejších budov, zakřičel na ni, v tuhle chvíli už to vypadalo, že ji přibližující první závan smete s sebou a skončí někde v té stěně. Nicméně jak už jsem řekla, tahle zrzavá superhrdinka byla rychlá a na poslední chvíli zapadla dovnitř, přitiskla se ke stěně a vydechla. Měla sice výdrž, ale tohle bylo příliš mnoho vydané energie v malém čase, dalo jí to zabrat. Jakmile se trochu vzpamatovala, a že to netrvalo dlouho, vyvlékla batoh z jednoho ramene a přehodila ho dopředu, rychle našmátrala baterku, zatímco si v hlavě přehrávala ta pitomá slova dokola a dokola, Bouře, havran, tunel, město, květina. Rozsvítila baterku a snažila se najít něco...cokoli. "Tady!" vykřikla, když zahlédla dveře které mohly vést do něčeho, co mohl být klidně sklep. Rychle se tam přihnala a dveře otevřela. Vypadaly docela přežitelně, stějně dost možná brzy odletí. Rychle se vydala po ne zrovna stabilních schodech dolů a posvítila na všechno to harampádí, co tam bylo. Starý, polorozbořený stůl, ostatní se zdálo jako hodně staré konzervy, dost možná už prošlé, pár sklenic, většina z nich byla rozbitá. "Bylo by lepší, kdyby tu nic z toho nebylo," zamračila se a očima se snažila najít nějaké místo, kam by se mohli skrčit, jen pro jistotu. Zrkátka nějaký bezpečný kout.
|
|
|
Příběh
Mar 29, 2018 7:20:50 GMT
Post by Laura McGill on Mar 29, 2018 7:20:50 GMT
/Za zdí -> Trosky města/ Utíkala společně s ostatními, dokonce nebyla až tak pozadu což jí překvapilo. Nikdy nebyla dokonalý běžec, ale v tu chvíli dokázala vyvinout sílu jako by běžela o život. Vlastně o život tu šlo, asi proto. Následovala ostatní, je přeci dobré se držet po hromadě akorát se tak nestalo. V té "panice" se pár lidí rozdělilo a druhá skupinka běžela do vedlejší budovy. Šla přímo za Cadance a ještě za někým koho neznala. Vlastně ona neznala nikoho kromě ní. Laura byla celá udýchaná a už se nemohla dočkat až si konečně odpočine.
|
|
|
Příběh
Mar 29, 2018 7:31:52 GMT
Post by Connor Axford on Mar 29, 2018 7:31:52 GMT
/Za zdí -> Trosky města/ Běžel s ostatními aby si logicky zachránil svůj život. Byl mezi prvními, ale musel se ohlížet za sebe aby se ujistil, že nikdo nezůstává pozadu. Aby byl připravený kdykoliv riskovat život pro někoho jiného. Vítr mu v běhu moc nepomáhal a zem která se při každém kroku trochu propadala taky ne. Takže ve finále ho skoro všichni předběhli a byl mezi posledními. Šlo to složitě, ale nakonec se někam dostal, někam do bezpečí. Skupina se rozdělila a Connor šel za zrzavou holkou a za jedním z dvojčat. Chtěl nějak pomoc, ale nevěděl jak a proto se po prohlížel po budově a snažil se najít nějaký bezpečný kout nebo něco takového.
|
|
|
Příběh
Mar 29, 2018 9:29:44 GMT
Post by Zeke Joshua Belmore on Mar 29, 2018 9:29:44 GMT
Trosky města Po schodech napůl doskákal a napůl doběhl až na úplný konec schodů. A štěstí jim přálo, protože se naskytl pohled na chodbu, kde dveře vydržely. Byly tři. Jedny v zdech na proti sobě a poslední až na konci chodby. Zeke už nehodlal plýtvat už ani jedinou drahocennou vteřinu času, který jim zbýval a zalezl do těch nejbližších. Ano, zamčené nebyly, ale upřímně, ani ho nenapadlo, že by byly. Takže je jen otevřel a nechal všechny proběhnout dovnitř. "Honem, no tak." popoháněl snad každého třetího člověka, který vběhl dovnitř. Aniž by se podíval, jestli je místnost dost velká pro všechny, prostě je hnal dovnitř. Ale vypadalo to, že se všichni vejdou, protože když se pokaždé za nějakým člověkem otočil, zdálo se, že by se mohl každý na zemi natáhnout. Ale nakonec ho panika přece jenom dostihla. Už proběhl poslední člověk a Levi ani Zrzka nikde. Takže tam jen postával u dveří, držel je dokořán a hleděl nahoru, jestli je uvidí. Místo toho už ale je cítil a hlavně slyšel, že se blíží vítr silnější, než když začali utíkat. Takže musel zavřít, ale ještě stále hleděl nahoru a čekal. Čekal, dokud neuslyšel první nárazy nahoře. Zvuk se totiž po celé budově dost dobře rozléhal. Kdyby běželi dolů, slyšel by je. Nakonec, ačkoli celý zděšený a musel se přemlouvat, aby to udělal, konečně ty dveře zavřel a pak se o něj opřel. Ani mu nedocházelo, jak moc ho ten běh vyčerpal, dokud neseděl opřený o dveře, nemohouc popadnout dech. Kapky potu mu stékali po čele a neměl sílu ani odvahu nic říct. Ne, že by se bál těch lidí, bál se toho, že by se mu rozklepal hlas. Právě nechal někde venku svého bratra a nevěděl, jestli jen vběhl jinam nebo ho ta stěna prostě dohnala.
|
|
|
Příběh
Mar 29, 2018 18:04:47 GMT
Post by Levi Darren Belmore on Mar 29, 2018 18:04:47 GMT
Trosky mesta Nakoniec vysvitlo, že v tomto dome, v ktorom boli, nebolo až tak veľa ľudí... no predsa nejakí. Asi všetci začali hľadať miesto, kde by sa mohli všetci skryť a nakoniec Rosa našla šancu na prežitie. Samozrejme Levi počkal, kým všetci šli do bezpečia pred ním a nakoniec sa aj on vydal dolu po schodoch. Vlastne ani nevedel prečo má vždy potrebu ísť ako posledný a dohliadnuť na to, že ostatní budú v bezpečí skôr ako on... Keď všetci došli dolu, Levi zavrel dvere. Dúfal, že tu budú v bezpečí... Bol tu nejaký bordel, čo tu nechali bývalí majitelia, no za veľa to nestálo. Nič čo by im mohlo pomôcť a s Rosou ticho súhlasil. Lepšie by asi fakt bolo, keby tu nič z tohto nebolo...
|
|
|
Příběh
Mar 29, 2018 21:02:34 GMT
Post by Imogen Rosa Yaretzi on Mar 29, 2018 21:02:34 GMT
Trosky města
Těch pár lidí, kteří zaběhli do budovy s nimi ji následovali dolů. Měla vážně docela strach, když už našli tohle místo a vydali tolik energie, nechtěla být probodnutá nějakým velkým střepem. Umíte si představit, že by se jí třeba zabodl do hlavy, do oka, ježišmarja. Fuj. Fajn, přestaňme s představováním, je to příliš morbidní a krvavé. Nemám ráda krev, ostatně Imogen taky nebyla jejím velkým fanouškem, ale dokázala to přežít. A teď co se ostatních týče... "Všichni si najděte bezpečný místo u něčeho pevného, nejlépe co nejdál od toho haraburdí," poukázala hlavou k těm věcem, které byly převážně na jedné straně, takže by to snaž až tak velký problém bý neměl. No i tak. Mezitím začala obcházet stěny v naději, že najde něco jako takové ty kovové dveře, pevné, co vedou do další místnosti, jako to bývalo v těch strašidelných filmech. Tam se většinou zamykaly unesené holky, aby nemohly utéct, byly tam rýhy od toho, jak počítaly dny a tak podobně. Většinou tam byla matrace, třeba zaschlá krev a nějaká přikrývka, jenomže to existovalo jen ve filmech. I tak na nějakou tajnou skrýš chtěla narazit, bylo by to asi o něco bezpečnější. Asi. Zase tak dobře se v tomhle nevyznala, a pokud tak vypadala, jen to hrála. "Hej, Dvojče!" Zavolala na chlapce, jehož jméno by si určitě spletla.
|
|
|
Příběh
Mar 29, 2018 21:17:54 GMT
Post by Levi Darren Belmore on Mar 29, 2018 21:17:54 GMT
Trosky mesta Pomaly sa skoro všetci pousádzali a podaktorí si aj vytiahli pitie, aby sa zbavili smädu. Aj Levi sa vlastne chcel napiť, ale v tom ho oslovila Rosa. ,,Levi" opravil ju. Momentálne teraz nemal náladu hrať tú hru, že sa volá Zeke. Preto radšej ostal pri jeho vlastnom mene a potom už len očakával vysvetlenie, o čo ide. Vyzeralo to tak, akoby sa Rosa snažila ešte niečo nájsť, no Levi tu nevidel nádej nájsť niečo ďalšie... niečo čo by im pomohlo. Aj toto je možno viac, než by si mohli želať. Len dúfal, že tá piesočná búrka, alebo čo to vlastne je, čoskoro prejde a taktiež v to, že sa tá budova nezrúti na nich. Spravil pár krokov jej smerom, aby nemusela hovoriť cez celú miestnosť, ktorá bola na Leviho prekvapenie celkom veľká...
|
|