|
Příběh
Feb 26, 2018 17:30:33 GMT
Post by Zeke Joshua Belmore on Feb 26, 2018 17:30:33 GMT
Za zdí Podíval se na svého bratra svým 'To jako fakt?' pohledem a jakmile se ozvala Zrzka, i jí dopřál pohled na tuto tvář. Aby to nebylo málo, opět se obrátil na svého bratra a pak z plic vypustil najednou všechen vzduch. Naposledy se rozhlédl. Nemohl upoutat jejich pozornost jenom tím, že zařve 'Hej' a pak bude mlčet s tím, že neví co říct. Chtělo to něco vymyslet, třeba i lhát, aby se všichni semkli. To byl dobrý nápad, sice ne úplně morální, ale pokud to může všem zachránit život. Prostě, účel světí prostředky. Sám nevěděl, kdo to řekl, jen věděl, že to tak už spousta lidí říkala před ním. Napadlo ho, že by neuškodilo si najít nějaký provizorní stupínek, ale v dohledu byl jenom písek. Takže to bylo pasé. Musel se prostě odhodlat k tomu, aby zařval dost hlasitě a něčím si získal jejich pozornost. "Jestli chcete někdo přežít, tak si pojďte poslechnout plán!" zavolal dost hlasitě na to, aby ho slyšeli v okolí, ale také to nebylo tak nahlas, aby Zrzce a Levimu upadly uši. Pak se podíval právě na ně a usmál se "Teď to nechám na vás."
|
|
|
Příběh
Feb 27, 2018 14:46:16 GMT
Post by Levi Darren Belmore on Feb 27, 2018 14:46:16 GMT
Za stenou Síce očividne veľmi nerád, ale Zeke sa toho ujal a na všetkých zvolal. Upútalo to pozornosť asi každého. No hej, kto by nechcel prežiť? Lenže za toto by Zekeho najradšej zabil, pretože netušil, čo by mal povedať. Žiaden plán neexistoval. ,,Verím tomu, že ty budeš vedieť čo ďalej" povedal s úsmevom smerom k Rose, čím jej automaticky predal slovo. Navyše chvíľu potrvá, kým sa všetci dostavia, čiže bude mať nejaký čas na to, aby popremýšľala nad tým, čo povedať. Zrejme to bolo od Leviho kruté, ale on potrebuje nad všetkým až príliš rozmýšľať a teraz toľko času nemal. Navyše Rosa vyzerala ako chytré dievča, takže veril tomu, že to zvládne.
|
|
|
Příběh
Feb 27, 2018 14:55:53 GMT
Post by Cadance Queen Sykes on Feb 27, 2018 14:55:53 GMT
Za stenou ,,Zrejme hej... ale ja si na seba nechcem brať zodpovednosť za ich všetkých..." povedala, čím myslela to, že aj keby náhodou mala nejaký plán, určite by ich všetkých nechcela viesť. Niežeby to nezvládla. Ako šéfka či veliteľka by bola práveže dobrá... no netúžila mať na starosti toľko ľudí, ktorým neverí a ani s nimi nič spoločné mať nechcel. O chvíľu sa však ozval nejaký chalan. Očividne jedno z dvojčiat, keďže hneď vedľa neho stál takmer rovnaký chalan. ,,Oni sú pravdepodobne riešenie..." povedala, aj keď si tým vôbec nebola istá. Aj keby mali plán, nikto nevravel že dobrý a že to bude znamenať úspech. No ona sama nič lepšie asi nemala, takže...
|
|
|
Příběh
Feb 27, 2018 16:20:26 GMT
Post by Imogen Rosa Yaretzi on Feb 27, 2018 16:20:26 GMT
Za stěnou
Když se na ni podíval Druhé dvojče tím jeho výrazem, vystrčilo horní ret, nakrčila nos a trochu přivřela oči, v takové rádoby vtipné grimase. Potom už se jen uchechtla, když zařval na celé kolo o 'pojďte si poslechnout plán,' jelikož jí z nějakého důvodu přišel jeho hlas vtipný. Ani ne tak vážný, prostě...prostě takový Druhého dvojčete. Poté jim předal slovo, tedy předpokládala, že spíš Dvojčeti, takže už měla připravené rady, které by mohl využít. Nicméně ten se obrátil k ní, takže to nakonec zůstalo na ní. Jistě. Nicméně věděla, jak by se asi měla v téhle situaci zachovat. Bude lhát, jen trošku, aby to byla uvěřitelná lež, nebude příliš přehánět, to jediné, co udělá je, že jim dá naději, plán, udělá z nezorganizovaného stádečka poslušné ovečky, alespoň na chvilku, aby se mohli přemístit. A ano, to byl hlavně její plán, přemístění. "Opovažte se podrývat mou autoritu," změřila si sebejistým pohledem dvojčata a povytáhla jedno obočí, "neskákejte mi do řeči," založila ruce na prsou a napůl rtů se usmála, "a když mě nebudou chtít poslouchat, zopakujte to, co jsem řekla, ve vašem opičím jazyce," prodloužila úsměv i na druhé straně rtů a rozhlédla se kolem. Už se scházeli. Nejistě a pomalu, ale přece.
|
|
|
Příběh
Feb 27, 2018 16:28:34 GMT
Post by Zeke Joshua Belmore on Feb 27, 2018 16:28:34 GMT
Za zdí Hned po tom, co zavolal to, co zavolal, se cítil poněkud podivně. Opravdu podivně. Nevěděl, jestli je naštvaný, že právě poslechl svého bratra a Zrzku, tudíž udělal to, co po něm chtěli, nebo jestli se cítí divně a trapně, že jeho slova visela ve vzduchu a chvíli bylo naprosté ticho. Naprosté až tak, že nebyly slyšet ani kroky, protože všichni prostě jen zpozorněli a zůstali stát na místě, jako zmražení. A pak přišla úleva, když se dal do pohybu jeden, pak druhý a nakonec se tak nějak rozhoupala většina. Možná všichni. "Neboj, Veverko." pronesl tiše, aby to slyšela jen ona. A pokud možno i Levi, ale ostatní z toho chtěl úplně vynechat. Opravdu nechtěl její autoritu podrývat, potřebovali, aby ji všichni poslouchali. Koneckonců, sám nevěděl, co měla za plány. A chtěl je znát, samozřejmě.
|
|
|
Příběh
Feb 27, 2018 16:35:20 GMT
Post by Levi Darren Belmore on Feb 27, 2018 16:35:20 GMT
Za stenou Rose zrejme nevadilo, že Levi dal slovo jej. Práveže zrejme bola rada, že sa jej táto jedinečná možnosť naskytla. Dokonca mala aj svoje pravidlá. ,,Podrývať autoritu? Ani len netuším o čom to hovoríš" povedal Levi potichu a s úškrnom, keď sa ľudia pomaly začali zoskupovať. ,,Opičom jazyku? Tak toto bolelo..." poznamenal Levi naoko urazene, aj keď v skutočnosti sa ho to nijak nedotklo. Tak trocha sa dalo čakať že sa nájdu jedinci, ktorí nebudú chcieť poslúchať dievča. Jemu osobne to problém nerobilo... Stačilo mu že mala nejaký plán. A taktiež dúfal, že bude dobrý a že to nebude niečo typu poďme za nosom a dúfajme že niečo nájdeme.
|
|
|
Příběh
Mar 25, 2018 11:58:59 GMT
Post by Vypravěč on Mar 25, 2018 11:58:59 GMT
I. Písečná bouře
Ještě než se všichni stačili shluknout, byly znát jisté změny. Z lehounkého vánku se postupně vyvinul vítr, který se všem nejprve zdál docela příjemný, horko totiž nebylo tak neúprosné, jako ještě před malou chvílí a znenadání z nich nekapaly kapky potu a naopak je chladil. Netrvalo ovšem dlouho a vítr se stal nepříjemným. Jeho nárazy sílily a jak se tak proháněl krajinou, bral sebou zrnka písku, kusy země a všelijaký bordel, který teď narážel právě do skupiny chlapců a dívek, kteří už na něco takového nebyli zvyklí, přesto jim však tichý hlásek v jejich hlavách napovídal, že se blíží něco horšího a nebezpečnějšího. Všichni mírně rozrušení nakonec vůbec nevnímali to, co jim ti tři chtěli říct a jen se zmateně rozhlíželi s očekáváním. A ti s lepším zrakem zahlédli to, co se na ně hrnulo vysokou rychlostí jen z několika kilometrů. V dálce se totiž až k nebi tyčila nahnědlá neprohlédnutelná stěna všeho možného, co ten silný vítr zvládl unést. Před bouří se budou muset schovat a držet se pospolu, jejich jedinou nadějí jsou teď polorozpadlé budovy v troskách města, kde se mohou schovat a přečkat to. Aby to ale stihli, budou muset utíkat jak rychle jen mohou, všichni jsou ale vyčerpaní, slunce a horko z nich vysálo veškerou energii a tak není jisté, jestli to všichni zvládnou včas.
|
|
|
Příběh
Mar 25, 2018 12:22:56 GMT
Post by Laura McGill on Mar 25, 2018 12:22:56 GMT
/Za zdí/ Vše to začalo slabým vánkem, potom se to však začalo stupňovat. Díky větru a písku nešlo moc vidět, protože písek jí padal do oči. Nešlo to přehlédnout, v dálce uviděla nahnědlou stěnu nebo mrak který se blížil k nim. V hlavě měla chaos, postihla jí panika, ale potom se nějak vzpamatovala "Utíkejte!" zařvala i když pochybovala, že by jí všichni slyšeli přes ten vítr.
|
|
|
Příběh
Mar 25, 2018 12:56:58 GMT
Post by Acacia Williams on Mar 25, 2018 12:56:58 GMT
Za zdí Přemýšlela, myšlenky srovnávala a pak je zase znovu zpřeházela a snažila se dopídit odpovědi aspoň na jednu jedinou otázku z těch mnoha, které momentálně měla. A že v tom nebyla sama. Tak prostě seděla na zemi, batoh opřený o vlastní nohu, aby si byla opravdu jistá, že tam ještě stále je a hleděla někam do neurčita. Její duchapřítomnost si vyžádal až hluk a lidé, kteří ji míjeli, aby se dostali na nějaké místo za ní. Takže se otočila za sebe, aby spatřila hlouček mladých lidí, kteří tam jen tak postávali a na něco čekali. "Stádo ovcí." špitla si pro sebe, vzhledem k tomu, že tam všichni stáli, jako stádo, nebylo to tak zcestné. Pak ale začínala vnímat, jak se zvedá vítr a postupně zesiloval. I ona se tedy zvedla na nohy, ale svůj batoh nenechávala opuštěný, jak to udělala spousta jiný. Jen si ho přehodila na záda a přiblížila se ke skupině, jen tak, aby slyšela, co budou říkat. V té době už ale vítr sílil k nepříjemným hodnotám a jelikož stála tak trochu osamoceně, každé zrnko písku a každá větvička narazila do ní a to se jí zdálo mnohem méně příjemné, než to pražící slunce. Ale ještě před malou chvílí by se za ten vítr modlila. Nakonec to tedy dopadlo tak, že byla naštvaná na počasí obecně a krom toho měl špatný pocit, ale nedělala zatím ukvapené závěry. Zůstala tam, kde byla ale její tělo bylo připravené okamžitě vystartovat, což jen potvrdila tím, že rukama chytila oba popruhy batohu. A bylo proč. Když totiž zaslechla dívku, podívala se kolem a pohled ji vyděsil. Nedaleko od nich se tyčila stěna prachu a písku a bylo jasné, že se musí někam schovat, protože venku by to nemuseli přežít. Takže ačkoli neměla tušení, co ta dívka vykřikla, moc dobře věděla, co měla udělat. Jenže z nějakého důvodu se nemohla rozhoupat a všechny tady nechat. Krom toho vůbec nevěděla, kam vlastně běžet, její mysl jako by byla zahalena nějakou mlhou a nemohla se dohrabat k žádnému závěru.
|
|
|
Příběh
Mar 25, 2018 14:01:43 GMT
Post by Imogen Rosa Yaretzi on Mar 25, 2018 14:01:43 GMT
Za zdí
Pomalu se všichni začali shlukovat políž nich. Na tváři měla takový ten samolibý úsměv a sama si říkala, jak bude určitě hrozně moc přesvědčivá a všichni ji budou poslouchat. Potom se podívala na ta dvojčata a hned o tom zapochybovala. Oni ji určitě poslouchat nebudou, a stejně tak hodně dalších, je přece holka, není dostatečně...kdovíco, aby je mohla vést. Proto je budou vést tihle dva, jakoby. Přišla si najednou jako nějaký ďábelský rádce krále a královny, jen ještě nevěděla, kdo z nich je král a kdo královna. Byly tu už vesměs všichni a ostatní byli jen pár kroků od houfu mladých chudáků, které bůhví proč vyhodili za zeď. Rozhodla se tedy, že spustí, no a tak se nadechovala, že něco řekne, aby upoutala pozornost, když v tom se zvedl vítr. Cítila, jak se z toho neskutečného horka stalo přežitelné, jenomže vítr začal být poněkud agresivnější, než čekala. Zmateně se rozhlédla, no netrvalo jí dlouho určit, o co jde. Chtěla panikařit, začít ječet a pištět, jako to někteří z nich dělali, čím byla stěna blíž. Nebyla dost blízko, ale přesto to nemuselo trvat dlouho. Musela jednat rychle. Věnovala vyplašený pohled dvojčatům a rozhlédla se za sebe, tudíž na opačnou stranu, než odkud šla vidět stěna, blížící se a blížící. Chvíli ostřila , až nakonec zahldla malý kousek naděje. Vypadalo to jako nějaké zříceniny, vlastně si nebyla jistá, co to je, ale neměli moc na výběr. Žduchla do jednoho z dvojčat a pokynula hlavou ke zříceninám daleko od nich. Mohli by to stihnout, mohli. Ale musí běžet. "Hej!" zakřičela, ale nestačilo to. Zkusila to ještě jednou, ale nic. "TICHO!" zařvala z plných plic, načež se jí dostalo alespoň částečného klidu a ticha. "Teď mě všichni dobře poslouchejte," snažila se mluvit co nejvíc nahlas, aby přehlučila vítr. "Nerozdělujte se! Zůstaňte ve skupině, všichni se teď musíme přesunout na bezpečné místo, ale musí to být rychle," poslouchali, alespoň většina. "Kus od nás jsou zříceniny," sama si tím nebyla jistá, "můžeme to přečkat tam, ale musíme běžet co nejrychleji, jasné?" vyřvávala si hlasivky. Vystrašeně se podívala na blížící se stěnu a polkla nervozitu, na tváři se jí objevil odhodlaný výraz, načež zavelela: "Jdeme!"
|
|
|
Příběh
Mar 25, 2018 17:03:56 GMT
Post by Zeke Joshua Belmore on Mar 25, 2018 17:03:56 GMT
Za zdí Byl na sebe pyšný. Opravdu se zanedlouho sešli snad všichni a když ne do hloučku před nimi, tak se aspoň posunuli blíže k nim, aby slyšeli. Sám nevěděl, co by měl říct, takže byl opravdu rád, že Rosa ani nezkoušela protestovat. Přinejhorším by to shodil na Leviho. Ale určitě by se toho neujal on a vlastně byl zvědavý, co si Zrzka vymyslí, aby všechny tyhle lidi stmelila do nějaké aspoň zhruba pracující skupiny. Ale pak se začaly dít věci, které sice na jednu stranu působily potíže, ale také to Veverce trochu usnadnily. Zvedl se silný vítr a jen za pár minut se na ně valila zeď složená z písku. Tedy písek byl jediné, co v té změti z dálky rozpoznal. Byl si jistý, že tam někde poletují i větší předměty. A samozřejmě nebezpečnější. Jeden by řekl, že bude Zeke panikařit, stejně jako většina z těch, co byli kolem. Ale z nějakého důvodu byl v klidu, cítil, že buď Rosa nebo Levi budou vědět přesně, co dělat a v podstatě se není čeho obávat. Samozřejmě bylo, čeho se obávat. Zároveň se ale nemýlil a jen po pár vteřinách paniky Rosa zavelela. Nejprve panika pokračovala, jenže k jeho překvapení, zjednala si ticho. Doslova to slovo zakřičela a jeho samotného to tak překvapilo, že sebou škubl. A pak se jen pousmál, když přesně řekla, co udělají. Jen se úplně necítil na to, že by měl někam běžet. A jestli poběží, tak potom vypije to málo vody, které má. Ale bylo to lepší, než se v podstatě zadusit pískem nebo kvůli němu oslepnout. Takže když zavelela, hned se dal do kroku, naposledy se ještě otočil na ostatní. "Rychle, běžíme!" zařval a pak se rozeběhl. Nasadil takové tempo, které věděl, že nějakou dobu udrží, aniž by musel zastavovat a běžel ke zříceninám, které zmiňovala.
|
|
|
Příběh
Mar 25, 2018 18:03:05 GMT
Post by Levi Darren Belmore on Mar 25, 2018 18:03:05 GMT
Za stenou Onedlho to už vyzeralo tak, že sa všetci, alebo minimálne drvivá väčšina nakoniec zoskupí. Medzitým začal fúkať aj príjemný vánok, ktorý pomohol proti tomu neznesiteľnému teplu, ktoré Levi začínal nenávidieť. No o chvíľu sa aj táto vec zmenila na niečo horšie. Vietor sa stále zosilňoval a ľudia z toho začali byť nervózni. A mali na to aj dôvod. Onedlho si totiž to všimol to, čo aj mnohí iní. Obrovská hora piesku a kto vie čoho všetkého, sa začala týčiť niekoľko kilometrov od nich, no s tým, aký rýchly vietor bol, Levi očakával, že nepotrvá dlho kým to dojde k nim. Skôr ako nad tým stihol sám uvažovať, rozhodla za všetkých Rosa, alebo skôr všetkým ponúkla plán úteku. Levi chvíľu ešte počkal, kým sa rozbehli takmer všetci a potom, ako správny vodca, až medzi poslednými sa rozbehol on. Hlavne nechcel, aby sa niečo stalo Zekemu, no ten bol našťastie dosť vpredu.
|
|
|
Příběh
Mar 25, 2018 19:50:53 GMT
Post by Imogen Rosa Yaretzi on Mar 25, 2018 19:50:53 GMT
Za stěnou
Kupodivu ji lidi poslouchali. Tedy zprvu se jim moc nechtělo, ale jakmile zavelelo jedno z dvojčat, to s jizvou, hádám, zvedla se lavina běžícího davu. Běželi vážně a doslova o život. Jen jeden čekal. Zmateně se ohlédla za Dvojčetem, ponechávajíc Druhé Dvojče vpředu. Běžel nakonci, za všemi těmi lidmi, jako by je tím mohl ochránit. Jeden byl vepředu, vedl, druhý vzadu, ona tak nějak nevěděla, kam se přidat. Chvíli běžela mezi lidmi, než se dostala až do popředí. Písek a další tuna kdovíčeho se blížila. Bylo to příliš rychlé. "Nevím, jestli to všichni stihnou," oznámila Druhému Dvojčeti v obavách, pořád byli dostatečně napřed, aby ji snad nikdo neslyšel, a i kdyby, stejně by to bylo jedno. Minimálně teď. Občas se ohlédla za sebe, někteří nemohli, pro ni samotnou byl ten běh namáhající, ale byla zvyklá, utíkala celý život, když byla plná síly i tehdy, když byla vyčerpaná, když nešlo jen o ni. A tak to bylo i tentokrát. Jen na chvilku zpomalila, nikdy nezastavovala, věděla, že by se do toho zase nedostala. Ocitla se na samém konci davu, až srovnala krok s Dvojčetem. "Musíme je trochu popohnat," a i když zněla dokonale klidně, uvnitř naprosto běsnila, šílela, ječela, křičela, propadala chaosu a strachu o mnohé životy. A ten svůj, samozřejmě. "A neumřít přitom," odmlčela se, "páč na to jsem fakt moc pěkná," musela dodat, aby si zachovala tu svou kdovíjakou tvář. Občas se sama v sobě nevyznala, jako by občas měla nehynoucí pocit nadřazenosti a jindy byla úplně na dně. Trochu přidala v tempu, díky čemuž pár lidí přidalo, aby se jí nepřipletlo do cesty. Vyvolalo to řetězovou reakci, ale určitě pořád nebyli dost rychlí. Ohlédla se, jen tak letmo, ale i to stačilo, aby zahlédla zeď příliš blízko, nebezpečně. Blížili se k cíli, a stejně tak i zeď.
|
|
|
Příběh
Mar 26, 2018 14:45:40 GMT
Post by Zeke Joshua Belmore on Mar 26, 2018 14:45:40 GMT
Za stěnou >> Trosky města Pro jednou se cítil, že je pro lidi opravdu důležitý. Samozřejmě tam někde uvnitř věděl moc dobře, že jen nikdo z nich nechtěl zemřít pod hromadou písku, ale byl to dobrý pocit, když za ním všichni vyběhli. Nikdo ho nepředběhl a všichni se drželi kus za ním. Takže přece jenom nejspíš nasadil moc rychlé tempo. Ale nemohl zpomalit, to věděl, aniž by se musel otočit a zkontrolovat, jaký náskok jim ještě zbývá. Ještě chvíli běžel vpředu sám, ale pak k němu doběhla i Veverka. "Stihnou." odvětil mezi nádechy, které už od chvíle, kdy se rozeběhl, byly mnohem rychlejší, než normálně a při každém kroku se plíce dožadovaly vzduchu víc a víc. Jenže nikdy nebyl schopný popadnout ho dostatek, takže prostě nádechy a výdechy měly jen zanedbatelnou mezeru. Ve chvíli, kdy se Zrzka zase stáhla, zpomalil. Jenže sotva udělal pár kroků ve volnějším tempu, lidé se na něj začali tlačit. Nemohl dát najevo, že už nemůže. Ačkoli momentálně na tom byl tak, že se nejspíš brzy složí. Každopádně sebral to, co měl a vrátil se do tempa minulého. Už zbýval jen kousek. Několik stovek metrů před ním už se tyčily rozpadlé budovy. Problém byl v tom, že byly příliš rozpadlé. Před vším tím pískem by je to neubránilo, takže se museli dostat dál, blíže k centru. Až mezi prvními troskami si dovolil ohlédnout se. A úleva to rozhodně nebyla, spíše naopak. Ani si z čela nedovolil setřít pot, jen se pokusil aspoň trochu přidat. A hlavně se nenechat ničím zdržovat.
|
|
|
Příběh
Mar 26, 2018 18:59:17 GMT
Post by Levi Darren Belmore on Mar 26, 2018 18:59:17 GMT
Za stenou → Trosky mesta Nakoniec pár ľudí ešte začalo zaostávať za ním. Levi by ich najradšej potiahol, no každé zdržanie sa znamenalo zväčšenie rizika smrti. Videl, že Zeke, ktorý bol na čele, už bol skoro v bezpečí. Ešte aby sa tam dostal aj Levi. Zrazu sa vedľa neho objavila Rosa. Očakával, že tá bude vpredu so Zekem. ,,No hej... ale jak?" opýtal sa. Nakoniec ona trocha zrýchlila a to donútilo zrýchliť aj ostatných. Pridal teda aj Levi a držal s ňou tempo. Miloval to, že mal aspoň menšiu kondičku, inak by to asi neubehol. Už sa dostávali k prvým ruinám mesta, no boli to len nízke múriky, ktoré by ich zrejme moc neochránili, takže museli bežať ďalej. Hlavne si musel dávať pozor pod nohy, aby náhodou o niečo nazakopol a nespadol, lebo to by bola jasná smrť. Teda asi. Väčšina ľudí sa už pomaly dostávala do tej 'bezpečnejšej zóny' kde boli zvyšky budov väčšie a s najväčšou pravdepodobnosťou by ich dokázali ochrániť, čiže straty na životoch budú pravdepodobne minimálne. Aspoň niečo relatívne pozitívne.
|
|