Příběh

Za stenou
Zobudila sa. Teda neotvárala oči. Len už bola pri vedomí. Pod sebou zacítila tvrdú zem. Začala sa diviť, kde to zase zaspala. Snažila sa spomenúť si, kde včera bola, no potom prišlo niečo oveľa horšie. Nielenže si absolútne nepamätala včerajšok. Nepamätala si skoro nič, minimálne pár mesiacov dozadu. Rozhodla sa definitívne zistiť, kde to je. Pomaly otvorila oči. Pomaly preto, aby ju neoslepilo slnko, no nakoniec aj tak musela zdvihnúť ruku, aby si ju dala pred tvár a dala očiam trochu času na to, aby sa prispôsobili. Potom sa poobzerala. Nič. Seriózne nič. Žiadne mesto. Žiaden človek, ktorého by poznala. Bola obklopená ľuďmi, ktorých asi nikdy nevidela, alebo videla a zabudla ako na dosť veľa vecí za posledný čas a stena. Nie však z tej strany, z ktorej ju videla tých 18 rokov čo je na svete. Z opačnej. Pomaly si začala uvedomovať fakty. Je na druhej strane, do mesta asi cesta ľahko nevedie, je tu s kopou neznámych ľudí a drvivá väčšina z nich je v takom stave ako bola aj ona pred chvíľou→v spánku alebo bezvedomí. Nebola si tým istá, no v konečnom dôsledku to bolo to isté. Veľmi dobre vedela, čo všetko im tu hrozí. Teda vedela to, pred čím ju ostatní celý život varovali. Určite tu toho bude oveľa viac. Viac nebezpečenstva. Aspoň trocha adrenalínu... no koľko asi tak vydrží. Deň? Dva? Týždeň? Možno mesiac? Netušila. Nebola si istá ničím. Po tom, čo všetko mohlo byť v zemi alebo vo vzduchu si zrejme nikto nebol istý. A čo jedlo a pitie? Bez toho tiež dlho nepochodia. Postavila sa, aby sa mohla lepšie poobzerať, no moc jej to nepomohlo. ,,Ty bastard. Zase si ma dostal" povedala ticho, len pre seba. Komu to hovorila? Životu. Ten už jej toho prichystal veľa a už toho očakávala veľa, no toto... toto vážne nečakala. Rýchlo skontrolovala svoju dýku. Vydýcha si, keď zistila, že je na svojom zvyčajnom mieste. Snažila sa na niečo si spomenúť... na hocičo. No jej myseľ bola prázdna. Akoby žiadne spomienky nemala. Akoby v poslednej dobe ani nežila... akoby celý ten čas spala. No niečo sa v jej hlave objavilo. Päť slov. No netušila čo znamenajú. A to ju začalo ešte viac znepokojovať.

Za zdí

Dlouhou dobu to bylo jen velké nic, neznámá, dá se říct. Pouze tma a spalující horko, které cítila spíše uvnitř než napovrch. Jako kdyby uvnitř ní vybuchla sopka a zaplavila celé její tělo lávou, ale byla to jen krev, co jí proudilo v žilách. Byla živá, to ano, přesto jí trvalo spoustu času, než pomalu začala vnímat sama sebe. Původně to bylo jen takové malé, nevinné probuzení do snu. Vše, co vnímala, považovala pouze za výplod její fantazie, něco, co se jí pouze zdá. A sladká nevědomost ji ukolébávala. Přesto se jí leželo nepohodlně. Jak? Ležela na břichu, hlavu natočenou do strany, jedna ruka vedle těla a druhá skrčená vedle tváře, částečně ji zakrývajíc. Postel, měkká postel, nadýchaný polštář a deka. To bylo, jak si pamatovala své probouzení, ale toto bylo jiné. Cítila tvrdý povrch. Ano, určitě spadla z postele, ta myšlenka ji dlouho provázela. Potom přišel další vjem. Zafoukal vítr, v jejím pokoji nefouká vítr a už vůbec ne tak horký. Tento byl opravdu jako by mířil přímo z ohně, možná ještě nesnesitelnější. Zkusila se zhluboka nadechnout. Prach. Ne, půda, částečně možná písek. Pociťovala toho čím dál více, avšak stále nebyla schopná pořádně přemýšlet, jako by jí v hlavě něco chybělo. Myšlenky, vzpomínky. Náhle cítila, jak ji šimrají ty neposedné sluneční paprsky. Světlo. Z toho temného ničeho se náhle stala pochodující duha, přelévající se červená barva z jednoho rohu do druhého. Bylo to nepříjemné. Snažila se tisknout k sobě oči co nejvíce. Pomalu si uvědomovala své okolí, vnímala a začala přemýšlet. Jako první ji napadlo, že se mohla opít a usnula někde na nežádaném místě, ale hned na to zase přišla další myšlenka. Co vůbec dělala včera? A když nad tím tak začala přemýšlet, vůbec si nevybavovala ani předvčerejšek. Co znamená předvčerejšek, pokud se nikdy nestal? Je to snad, že je z něj „žádný den“? Podivuhodné. Ale docela ji to vyděsilo. Musela se znovu vrátit k těm myšlenkám. Kde je? Tvrdý povrch, teplo, horký vzduch, téměř nedýchatelný. Prudce otevřela oči a rukama se zapřela do země, aby se tak nějak napůl zvedla. Ihned ji zaštípalo náhlé světlo, kterému se dosud bránila dlaní, která jí část tváře zakrývala. Co se to najednou děje? Musela si přivyknout na světlo, bez toho to nepůjde. Překulila se tak, aby se nemusela opírat a seděla normálně na zadku. Rychle mrkala a tím si snažila pomoct. Nakonec se podařilo a byla schopná vidět normálně svět kolem sebe. Neztrácí v tuto chvíli slovo „normálně“ význam? A pokud ne, jaký vůbec má i obvykle? Bylo to těžké identifikovat, stejně jako místo, kde se zrovna nacházela. Byla zmatená, nevěděla, jak se sem dostala. Musela se rozhlédnout, tak to také udělala. Lidi. Viděla pár lidí, kteří leželi, nebo se zrovna vyškrábali na nohy. A potom zdi, obrovské, vysoké, mohutné zdi. Chvíli jí to sice trvalo, ale nakonec jí to došlo. Zalapala po dechu a rychle se vyšvihla na nohy. Ty zdi, zdi, které byly kolem města, kde žila, jsou jinde. Ne kolem ní, ne tam, kde by být měli. Ne, co hůř. To ona není tam, kde by měla být. Lapala po dechu, bylo těžké se s tím vyrovnat. A snažila se pochopit, co se děje, opravdu se snažila, ale nemohla, nedokázala to. Co když něco provedla? Něco udělala a oni ji vyhnali. Ale nevzpomínala si, že by udělala něco hrozného. Nebo cokoli, protože to bylo ono. Nepamatovala si nic. Byla tam nějaká stopa, v její mysli, ale když se snažila myšlenku podržet, zmizela o to dříve, než jí nezůstalo nic. Nic víc než vědomí toho, že se nachází v nepochybném nebezpečí. A všechny ty vzpomínky sahající týdny, měsíce dozadu, jako by se vypařily, nebo nikdy neexistovaly. Znala své jméno, věděla možná, jak oslavila dvanácté narozeniny, ale to bylo dávno, mlhavé. Cítila chaos, tu vnitřní nejistotu, která ji tolik užírala. Nicméně, musela se hnout, a tak se, i přes veškeré nepříjemnosti, snažila povzbuzovat sama sebe v duchu, protože to přeci zvládne. Musí to zvládnout. Nebo by alespoň měla. Zhluboka dýchala, jak jen to šlo, ač to tedy spíše nešlo. Pomalu objevovala každý kousek okolí, které kolem sebe měla a vymýšlela, co bude dělat dál. Má jít za těmi lidmi? Asi by měla, jo, určitě by měla. Porozhlédla se ještě jednou kolem sebe. Batoh. Obyčejný, prostorný batoh, ležel jí přímo u nohou. Proč si ho nevšimla dřív? Chvíli se rozmýšlela, nebyla si jistá, co má udělat, nakonec se však zohnula a sebrala ho ze země. Pozvedla pískově maskáčový batoh do úrovně očí a prohlížela si ho. Byl prostě… prostě jen batoh. Velký, ale ne příliš. Musela zjistit, co v něm je. Proto nahlédla dovnitř. Stačil jí však pohled na to jediné, co ji doopravdy zajímalo. Ano, obsahoval čutoru a doufala, že v ní bude i voda, jinak by byl opravdu problém. To už ale nekontrolovala, místo toho batoh znovu zapnula a přehodila ho přes ramena. Chtěla vyrazit, vyjít k někomu, ale potom zjistila, že vlastně ani neví, kam má jít. Bylo jich vcelku dost.

Za stenou
Ešte chvíľu pozorovala to, jak sú na tom ostatní. Už sa ich pár začalo hýbať. Všimla si taktiež batohov. Zrejme mal každý jeden. Zdvihla zo zeme ten svoj, oprášila ho a prezrela si jeho obsah. Nič extra. Síce je na pár dní postarané o vodu a pitie, ale to bude na nič, ak ich tu niečo zožerie, alebo spáli slnko, alebo otrávi vzduch. V hlave ironicky poďakovala za ten batoh a síce tam toho moc nebolo, tak si ho predsa len zobrala. Stále nechápala, prečo tu je. A prečo tu sú tí ostatní. Má s nimi snáď niečo spoločné? Pamätajú si oni niečo? No, to sa zrejme nedozvie, pretože pýtať sa nebude. Neplánovala sa baviť ani s jedným z nich. Zrejme sa od nich neoddelí, keďže v skupine je väčšia šanca na prežitie, ale nič viac.

Za stenou
O chvíľu sa pri nej objavilo nejaké dievča. Tak ako u ostatných, nespomínala si, že by sa poznali, alebo že by ju vôbec niekedy videla. Jej domnienku však potvrdilo to, keď sa tá osôbka pred ňou predstavila. Takže zrejme ani ona nepozná Cadance. ,,Netuším. No hodlám to zistiť" povedala. Odpoveď 'len si zo mňa život zase robí žarty' by asi nevyznela zrovna najlepšie, respektíve by Cadance zrejme vyzerala ako blázon. No vážne chcela vedieť, čo sa to sakra deje. Mala ale taký blbý pocit, že na to aby to zistila, bude potrebovať viac ako svoje sily... bude potrebovať pomoc. Ich pomoc. Pomoc ľudí, ktorých nepozná a ktorým nedôveruje. A tu je ten veľký problém. Mala taký blbý pocit, že to neskončí dobre... aspoň nie pre ňu. Laura. Pozorne si ju prezrela. Nevypadala nebezpečne, skôr naopak. Na Cadancin vkus pôsobila až príliš milo a tak trocha nevedela odhadnúť, či je tá milota pravá, alebo to hrá. Každý normálny človek by videl, že Laura je milé dievča, ale Cadancina paranoja jej proste núkala aj tú zlú možnosť a Cadance to docela miatlo.

/Za zdí/
Dívka jí odpověděla což byla nejen ráda, byla jí vděčná "Nápodobně." poznamenala s drobným úsměvem. Hodlala to zjistit a rozhodně se toho nevzdá dokud aspoň něco malého nezjistí. Bylo jí dost vedro a to teprve bylo ráno, vůbec netušila jak to přežijí jen doufala že se nějak všichni dohodnou a budou jako tým. Třeba někdo něco ví... nebo třeba taky ne... pomyslela si s nadějí, ale když se na to samé někoho zeptá rozhodně jí naděje opustí. 

Za stenou
,,Len taká kontrolná otázka. Pamätáš si niečo za posledné... týždne? Mesiace? Alebo tak?" opýtala sa čisto zo zvedavosti. Bolo by totiž to divné a až príliš zvláštne, keby si nepamätala nič len ona. No aj taká možnosť bola. Predsa len, je zvyknutá na to, mať nekonečné nešťastie. No možno by aj bolo lepšie, keby bola jediná, kto si to nepamätá, lebo ostatní by potom mohli poznať odpovede na jej otázky. No súdiac podľa výrazov tých, ktorí sa zobudili usúdila, že ani oni nevedia o čo ide. Čo sa stalo. Atď. Laura by sa nakoniec mohla hodiť. Predsa len, z týchto všetkých sa oplatí poznať aspoň jedno meno, jednu osobu. Bude to taký záchytný bod. No nič viac.